Léčíme českou duši – 21. srpna 2017

Otevřené ruce

„Narodila jsem se v okupované zemi.

Prvních 16 let svého života jsem strávila v totalitě a nesvobodě.

Nikdy nikdo mi v dětství neřekl, že můžu být čím chci. ŽE MŮŽU.“

V místnosti nastalo ticho…

… Moje americké, australské a kanadské kolegyně se na mně nevěřícně dívají.

Cože?

  • „To jako fakt jste měli ve městě cizí vojáky? Se zbraněma?“
  • „To jste opravdu nemohli cestovat a studovat, co jste chtěli?“
  • „To jste opravdu ze strachu radši s nikým moc nemluvili a neříkali, co si myslíte?“

ptají se mně..

CO CHCI JÁ NEBYLO DŮLEŽITÉ

Jsem tady jediná ze střední a východní Evropy. Tak trochu úkaz.

Nechtějí mi věřit, že když jsem přišla v 7 letech do Lidové školy umění v Ostravě a chtěla se zapsat na flétnu, tak mi učitelka nemilosrdně sdělila, že jsem moc stará.

To jako fakt? Fakt.

Holt když mi bylo 6 – ten jediný správný věk na zahájení hudební kariéry v socialismu – tak se mnou do té lidušky neměl kdo jezdit. Smůla.

A moje duše si zapsala informaci:

„Můžu jenom to, co mi dovolí systém. Co chci já není důležité.“

A takových zkušeností pak následovala celá řada:

  • nucení jíst jídlo ve školní jídelně, i když už jsem ho nechtěla,
  • nucení účastnit se soutěží s ruskou tématikou, i když jsem nechtěla,
  • a když jsem se ve 12 letech rozhodla, že bych chtěla hrát závodně volejbal, slyšela jsem již známé – jsi moc stará. Už je pozdě.

DUŠE MILUJE PRAVDU

A já jsem najednou prozřela. V tom horkém kalifornském slunci, na výcviku u Denise Linn v rámci programu Soul Coaching®, jsem si uvědomila, kolik ran si z dětství v socialismu nesu.

Nikdy jsem o tom takto neuvažovala.

Před 10 lety bych byla přísahala,

že moje dětství bylo absolutně šťastné.

Že komunismum je minulost a jedeme dál.

Jenže…

…jsem zjistila, že to tak není.

Že aby se mohlo jít dál, musím nejdříve dostat na světlo to, co opravdu bylo.

Říct si pravdu o svém životě.

Pojmenovat to, poslat lásku těm bolavým místům.

Pak nás taková zkušenost posílí a nebude držet dál.

CO NÁS DRŽÍ ZPĚT?

Potvrzují mi to i příběhy žen, které mi píší nebo které potkávám na svých seminářích a programech. Často jim je 45, 50, 55 let. Překvapivě nepíší o tom, že chtějí více peněz, ani že chtějí cestovat nebo zhubnout 20 kilo.

Píší mi, jak moc touží po:

  • práci svých snů.
  • naplnění svého poslání.
  • životu v souladu se svou duší, s tím, kým opravdu jsou.
  • možnosti dělat něco úplně jiného než právě dělají.

A pak mi také píšou mnohem mladší ženy. Některé z nich už komunismus ani nezažily… Vyrostly ve svobodné zemi.

A přesto i ony mají často strach roztáhnout křídla. Udělat něco jinak, po svém. Odejít ze školy, která je nebaví. Začít dělat to, co je opravdu naplňuje.

Co je tedy drží? Teď, 28 let po sametové revoluci?

Věcí, které nás můžou „držet“, je spousta.

Nicméně pokud národ projde kolektivní bolestnou zkušeností, strachem, nesvobodou, tak se tento strach stává součástí jeho kolektivního nevědomí.

Tento fenomén popsal Carl Gustav Jung. Kolektivní nevědomí nás ovlivňuje docela slušně. No, slušně je slabé slovo…

Ovlivňuje nás přímo ZÁSADNĚ!

Možná se teď ptáte, fajn, ale co s tím?

LÉČÍME ČESKOU DUŠI

Česká duše, duše našeho národa, utržila za posledních 100 let spoustu ran. Mnohokrát jí ustřihli křídla… a i když dnes už létat může, tíha starých šrámů je mnohdy příliš velká.

Každý z nás, kdo má chuť, může přispět k jejímu léčení.

V pondělí 21. srpna máme skvělou příležitost věnovat pár minut a třeba:

  • zapálit svíčku
  • dát kytku do vázy
  • udělat oltář
  • poslat láskyplné myšlenky a přání

to vše se ZÁMĚREM vyléčení ran z období nesvobody a útlaku.

Naše kolektivní duše je velmi statečná, ale stíny minulosti jsou stále přítomné, hluboce uložené… Mnohým z nás brání v žití svého potenciálu… a když duše nemůže žít naplno, tak je to ztráta pro všechny.

V pondělí řekněme společně, každý svým způsobem, té naší krásné české duši:

„Pojď drahoušku, teď už můžeš
ukaž světu svoji krásu a sílu.
Rozběhni se za svými sny.

JSI V BEZPEČÍ.

Můžeš být čím chceš.
Roztáhni křídla a leť.“

Vaše srdce má velkou léčivou sílu.

Pošlete z něj svou lásku a 

mnohonásobně se vám láska vrátí zpět.

PŘIPOJTE SE K UDÁLOSTI NA FACEBOOKU >>>

Miluje harmonii a učí druhé jak vytvořit harmonické domovy a životy. Zakladatelka vzdělávací platformy Škola HARMONIE, odbornice na Feng Shui a Soul Coach působící v USA a ČR, autorka eBooku Feng Shui jako klíč ke štěstí, lásce a harmonii. Inspiruje ke smysluplnému utváření prostoru našich domovů tak, aby nás maximálně podporovaly na naší cestě životem. Je vášnivou propagátorkou Instinktivního Feng Shui, jehož principy a benefity učí v eBooku Kouzlíme s Feng Shui – Recepty pro harmonický domov a šťastný život.

Komentáře
  1. Blanka Vun Kannon napsal:

    Moc Vás zdravím, Zuzko, díky za Váš komentář a zamyšlení. To je moc zajímavé téma, o kterém píšete… Žiju momentálně v USA, kde vidím, že americké ženy si daleko více „nechají“ v domácnosti pomoct, např. s úklidem. Je tady normální nosit i běžné věci do čistírny a žehlírny, průměrnou americkou ženu by nenapadlo žehlit košile svému manželovi… Ale zároveň mám pocit, že české ženy více umí tvořit domov a takovou tu teplou rodinnou atmosféru… Takže já to vnímám tak, že nejde o to, co je dobře či špatně, ale jak konkrétně to VY SAMA cítíte… Dopřejte si dělat co nejvíce toho, co vás baví a skutečně naplňuje. Hodně štěstí! Blanka

  2. Léčíme českou duši – 21. srpna 2017: tak tohle téma se mne hluboce dotklo. Zrovna to v sobě řeším, dovolit si dělat, co mne baví a v čem jsem dobrá a zároveň nechat dělat, co mne nebaví a nejde ostatní. Můj osobní názor je, že je to pozůstatek komunismu, dělat si všechno doma sám na koleni a třeba i špatně. Na druhou stranu jsme my Češi všestranní a zruční a umíme si poradit s věcmi, kde jsou odbornící líní něco udělat. Nakonec je to dobře nebo špatně?

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.